Přemysl Otakar II.

král český, železný a zlatý

 

 

 

I. Nástup

Přemysl Otakar, toho jména druhý a historicky pátý král český se narodil léta páně 1232 jako druhý syn krále Václava. Původně se vůbec nepočítalo s tím, ze by se mohl stát králem a byl vychováván spíše jako budoucí církevní hodnostář, ale poté, co jeho starší bratr Vladislav v roce 1247, brzy po své svadbě náhle zemřel, přešlo dědické právo na Přemysla. Vladislavovou smrtí byl král Václav velmi zdrcen a tak velmi zanedbával správu země a věnoval se hlavně honům a divokým pitkám na svých loveckých hrádcích. Přemysl se rozhodl ve jménu blaha země, postavit se do čela vzpoury mladé české šlechty proti králi a byl jmenován takzvaným "mladším králem". Po dočasném smíření došlo k rozdělení moci v Čechách a na Moravě. Přemyslovi byl ponechán titul ,,mladšího krále". Roku 1251 byl Přemysl, markrabě moravský, jmenován rakouskou šlechtou za vévodu rakouského.

II. Vzestup

Roku 1253 zemřel král Václav, který vstoupil do dějin jako král Václav I. a Přemysl byl prohlášen českým králem. Pojal za manželku Markétu Babemberskou, protože to byla jediná možnost jak se vyhnout krveprolití, když mu Vídeň odmítla otevřít brány, při jeho tažení do Rakouska. Nutno podotknout, ze Markéta mohla být mladému králi dost dobře babickou, proto je z doby tohoto manželství známo několik případů Přemyslovy nevěry. Nejznámější je bez pochyby jeho vztah s Anežkou z Küenringu, její součastníci nazývali "Palcéřík" podle krátkého, mužského účesu, který nosila. S Anežkou, mimo jiné členkou jednoho z nejvlivnějších rakouských rodů, měl několik dětí, mezi nimiž byl i budoucí vévoda opavský Mikuláš, kvůli kterému měl mimo jiné i menší roztržku s papežem, který mu nepovolil Mikulášovo případné nástupnictví na český trůn (ačkoli mu sám předtím potvrdil, že je Mikuláš jeho legitimním synem, a že se tedy nejedná o levobočka bez titulu a práv), v případě, ze by Přemysl neměl legitimního syna kvůli tomu si dal později vystavit listinu která zaručovala přemyslovnám nezpochybnitelné nároky na český trůn v případě vymření rodu po meči.

III. Na vrcholu

Již v roce 1260, tedy sedm let po své korunovaci svedl bitvu s uherským králem Bélou IV. Porazil ho u Kresembrunu a získal tím Štýrsko, s čímž se uhři (a především mladší král Štěpán) nikdy nesmířili a vysloužil si titul "rytířský král". Štýrsko se uhři až do Přemyslovy smrti pokoušeli různými prostředky získat zpět. Uhři, kteří měli u Kresembrunu značnou početní převahu, prohráli částečně také proto, že měli v té době, jako kdysi Čechy, dva, na sobě značně nezávislé, krále: Bélu a jeho syna, mladšího krále Štěpána, který byl poněkud jiného založení, než jeho otec, údajně uzavřel smlouvu s divokými pohanskými kmeny z východu-Kumány (Béla, na rozdíl od krále Václava I., který Přemysla nakonec porazil, svého syna prostě nezvládl). Roku 1252 se rozvedl s Markétou Babemberskou, protože mu nedala dedice a ozenil se s Kunhutou Uherskou (na obrázku), vnuckou Bély IV. Konkurentem v její lásce mu byl tehdy mladý šlechtic Záviš z Falkenštejna, který ho prý kvůli ní, ale spíše kvůli vlastním mocenským zájmům, později zradil, když v pohnutých časech kdy byl Přemysl obklopen nepřáteli, nařídil, jako hlava rodu, Vítkovcům připojit se ke vzpouře Ronovců proti králi ( povstání toto sahalo mnohem dál neboť jeho hlavními aktéry byli mocné rody z Korutan a Štýrska). Roku 1266 obsadil Chebsko a v roce 1269 získal smlouvou Korutany a Kraňsko.

IV. Pícha předchází pád

Jeho cílem získat titul římského krále,ale na jeho volbu se osobně nedostavil, protože si myslil, ze mu pro jeho moc a bohatství (plynoucí z Českých stříbrných dolů) titul nemůže uniknout. Zmýlil se. Bylo vlastně tradicí, že se na římský trůn snažil dostat nejmocnější velmoži říše a že ostatní, ve strachu, aby se jejich moc ještě nerozrostla zvolí někoho naprosto bezvýznamného a neschopného jako svou loutku, a tak byl na tomto zasedání zvolen příslušník do té doby neznámého rakouského rodu Habsburků Rudolf (nosatá obluda na černobílém obrázku), proti kterému v roce 1276 bojoval. Nutno podotknou, že Rudolf, ač bezvýznamný, byl neobyčejně obratný politik a schopný válečník (dokázal až neuvěřitelně za dobu své vlády zvětšit rodový majetek na úkor říše) Přemysl byl poražen, musel se vzdát alpských zemí, Rakouska i Chebska a přijmout v léno České země ( a tím přiznat svou porážku a podřízenost říši). Nežli život pod cizím diktátem, rozhodl se Přemysl raději vsadit všechno na jednu kartu a tak sám sobě nevědomky přichystal hrdinskou smrt v bitvě na Moravském poli na den svatého Rufa (26. srpna) léta páně 1278, kde proti sobě stanula Česká vojska oslabená o zradou šlechty a především zradou Vítkovců a Ronovců (jediný, kdo Přemyslovi, který měl kdysi tolik přátel přijel na pomoc byli někteří polští velmoži), pod vedením Přemysla, rakouská vojska pod vedením Rudolfa a uherské voje. České vojsko bylo nakonec po tuhém boji poraženo a Přemysl Otakar II. Král český, markrabě moravský, kdysi vévoda rakouský, pán Korutan, Bavorské marky a Pordenone (město v Itálii) padl. Těžko říci, jestli se to muselo stát. Na začátku bitvy byli početní stavy obou armád téměř vyrovnány. Největší ranou byla asi, krom smrti krále samozřejmě, zrada zlořečeného Miloty z Dědic, který se svými několika sty jezdci ujel přímo z bitevního pole.Velkou Přemyslovou chybou bylo také přílišné spoléhání na svůj osobní souboj s Rudolfem (málem ho v boji zabil, myslel si, že se po jeho smrti obrátí říšské svazy na útěk) a při jednom zběsilém útoku na Rudolfův oddíl pravděpodobně padl. Po Přemyslově smrti (ze které se šlechta velmi radovala, neboť teď její zvůli již nestálo nic v cestě) zavládlo v Čechách bezvládí. Lid dlouho nevěřil že skutečně zemřel (mrtvé nabalzamované tělo krále vozili skoro půl roku od města k městu aby čechy přesvědčili) a stále čekal, že se vrátí a porazí Habsburka, bohužel marně. Královo místo po boku královny Kunhuty zaujal Záviš z Falkenštejna za což se mu Přemyslovi synové Václav a Mikuláš v budoucnu pomstily. Václav ho sice nejdřív bral jako otce, ale později ho dal na nátlak okolí zatknout a Mikuláš potlačoval tím vzniklou vzpouru Vítkovů tak, že ho vozil od hradu k hradu a vyhrožoval obráncům jeho zabitím. Když se pak Závišův bratr odmítl na Krumlově vzdát, dal Mikuláš Záviše popravit utnutím hlavy naostřeným prkněm (s tím prknem je to ale asi jen legenda) což byl středověký trest pro znásilňovatele žen. Krumlovští sice podlehli ale předtím ještě v odvetu za smrt Falkenštejnovu popravili zajatého bratra pražského biskupa.

V. Dohra

Ve snaze nastolit v zemi pořádek až do nástupu svého nyní nezletilého synka Václava II. Pozvala královna Kunhuta do Čech svého bratrance, Otu Braniborského, který měl zemi vládnout než se Václav chopí vlády, avšak ten zemi pouze plenil a drancoval. Václava Ota odvezl do Branibor a vydíral s ním českou šlechtu. Deseti letům, kdy v Čechách vládli Braniboři se říkalo zlá léta. Když Václav dospěl, stal se z něj fyzicky chorý (nejspíše upomínka na strádání v dětství, kdy ho jeho strýc Ota Braniborský věznil na Českých a Braniborských hradech),ale moudrostí a rozumem silný král , který šel ve stopách svého otce. Přemysl Otakar II. si nezískal přízvisko král železný a zlatý nejen pro své bohatství, moc a udatnost v boji, ale také moudrosti a rozvážností se kterou spravoval a rozšiřoval Český stát. Díky těmto vlastnostem ho myslím právem povazuji za našeho největšího krále ať si zastánci Karla IV. říkají co chtějí.

 Slovo autora: Autorovi těchto stránek (tedy mě) je 16 let a vyskytuje se v jednom, poněkud zapadlém, jihočeském městečku. Hltám všechno co nějak souvisí s historií (zajímají mě hlavně předkřesťanské Čechy, starověk a středověk) a fantasy (Tolkien, DrD…). Tato stránka je mým prvním výtvorem v oblasti internetových stránek a jak jste si jistě všimli je tvořena velmi primitivním způsobem a má řadu chyb. Pokud naleznete nějakou tu historickou nesrovnalost, což je možné, protože jsem čerpal jen z jednoho zdroje, který se často s jinými rozchází , napište mi o nich prosím na adresu Aregul@seznam.cz

 

Mé další stránky: www.elfove.mysteria.cz

Stránky věnované pradávnému národu ze světů fantasy